Miguel De Unamuno

„Miguel de Unamuno se narodil roku 1864 v Bilbao a umírá v roce 1936 v Salamance. Byl to španělský myslitel, esejista, básník, romanopisec a dramatik. (…( Studoval literaturu a filosofii. (…( V roce 1891 byl povolán na katedru řeckého jazyka a literatury do Salamancy a r. 1901 jmenován rektorem. Pro svou činnost proti monarchii je r. v roce 1914 funkce rektora zbaven. Protože se postavil protidiktatuře Prima de Rivery, je poslán do vyhnanství na Kanárské ostrovy.“[1] Toto vyvolalo protest mnoha světově známých osobností jako například Alberta Einsteina, Romaina Rollanda a dalších.[2]
Z Kanárských ostrovů uprchl do pařížského exilu a poté žil v Henday na španělské hranici. Po vyhlášení druhé republiky v roce 1930 se vrátil do Španělska a opět byl jmenován rektorem. Po vypuknutí občanskéválky byl však své funkce opět zbaven.[3]
Unamuno je považován za čelního představitele slavné generace 1898, která se formovala pod vlivem tehdejším společenské situace ve Španělsku. Byl hluboce znepokojen národní existencí a zajímají ho otázky lidské existence jako takové. Ústředním tématem jeho tvorby byl člověk a podstata jeho bytí.
„Ze začátku psal spíše pod vlivem pozitivismu,později se přiklání k socialismu, v roce 1894 vstupuje do Socialistické strany.“[4] Kolem roku 1897 zažil hlubokou osobní krizi, která prohloubila jeho zájem o povahu náboženství, což se odráží i v jeho díle Diario Intimo, z něhož Vám teď přečteme přeloženou ukázku o jeho vývoji v náboženství:
„Byl jsem dítě, které se zakouslo do něčeho, čemu (nesprávně) říkali mysticismus. Když jsem přišel studovat doMadridu, následoval jsem své úsilí o racionalizaci víry, ale je jasné, že dogma vtrhlo do mého vědomí. Chci tím říci, že moje náboženská konverze se sice vyvíjela, ale vlekla. Byl jsem katolík začátečník, ale zapálený, postupujíc krůček po krůčku, se sílou prohlašovat a racionalizovat svou víru, pátrat po křesťanském duchu v katolické literatuře. A jednoho dne jsem náhle přestal poslouchat mši.Budou tomu čtyři roky, co jsem prošel osobní krizí. Bylo to hrozné období úzkostí. Pod tíhou vnitřního převratu chtěl jsem se vrátit ke své staré dětské víře. Nešlo to ! To k čemu jsem se nakonec skutečně navrátil je dozajista křesťanství, trochu sentimentální, poněkud vágní, křesťanství nazývané liberálním protestantismem.“[5] „Návrat do ztraceného ráje dětství, kde plody stromu poznání dosud nikdoneochutnal, nebyl možný, je třeba se smířit se současným stavem světa, s jeho dominantou vědy a zbývá jen usadit se na pochybách.“[6] Ale „unanomonianská“ pochybnost není pochybností karteziánského charakteru, není to filozofická pochybnost, je to, jak i sám Unamuno říká, otázka vášně, věčného konfliktu mezi rozumem a citem, pochybnost, která by mohla být nazvána agonií. Dle Unamuna nestačífilozofovat jen rozumem, přestože jsme z něj vytvořeni, ale je nutné filozofovat i pomocí citu a vůle, neboť i z těch jsme utvořeni. K tomu Unamuno dodává: „Člověk, říkají, je tvor rozumný. Ale nevím, proč se říká, že zvířata jsou emocionální. Spíše bych řekl, že to, co většinu zvířat odlišuje je spíš cítění než rozum. Vícekrát jsem viděl kočku přemýšlet než plakat či se smát. Možná, že se uvnitřsměje či pláče, ale také je možné, že přemýšlí o kvadratických rovnicích.“[7] Unamuno dokonce zpochybnil i Descartův známý výrok „cogito, ergo sum“, („myslím, tedy jsem.“) Dle Unamuna by to mělo býti naopak. Nejdříve jsem, poté teprve mohu myslet., tj. sum ergo cogito.

Osobnost M.de Unamuna viděna prostřednictvím jeho díla a analýzy C.G.Junga
Dá se říci, že literatura je převlek, který skrývá dušiautora. V případě Unamuna se tvrdí, že psal proto, aby vyjádřil své úzkosti a urovnal své myšlenky. Podle analýzy Gayana Jurkeviche se Unamuno pokoušel zdůraznit ve svých pracích úlohu muže a otce. O jeho osobním životě totiž víme, že jeho otec zemřel, když byl Unamuno ještě malý chlapec. Jedním z výsledků tohoto incidentu je fakt, že se jeho matka stala ústřední postavou v životě tohoto...